2.díl | První focení aneb dvě hodiny je málo

Ve vlaku si těsně před Prahou vytahujete poslední stébélka slámy z bot. Nechali jste si půl hodinu časovou rezervu, takže i když má vlak čtvrt hodiny zpoždění, ještě byste měli být schopni dorazit včas. Konečně jste zastavili. Zhluboka se nadechnete, vystoupíte z vlaku a doufáte, že vás nekončící proudy lidí nějakým způsobem donesou k cíli.

Ano, hádáte správně, nakonec jsem dorazila o půl hodiny později, i když jsem si nechala dostatečnou časovou rezervu na ztrácení. Podle mě. Ale uklidňuje mě to, že kdybych si nechala hodinu navíc, nejspíš bych přišla o hodinu později. Takže tohle je vlastně ještě ten lepší scénář.

Poznámka pro příště: Nastoupit do metra, které jede v tom správném směru, předem si vyhledat, jestli náhodou není okolo ještě jiná tramvajová zastávka, ze které ta moje tramvaj opravdu pojede (i když se úplně stejně jmenuje ta zastávka, ze které jsem odjela), po vystoupení z tramvaje si správně nastavit start a cíl cesty na mapách (ne naopak), nepočítat s tím, že jsem se doma podívala, jak ten dům vypadá a radši se podívat znovu rovnou, neobcházet ho minimálně třikrát ve snaze najít cestu dovnitř.

Každopádně když jsem se celá udýchaná a se slzičkama na krajíčku (Já se tady ztratila a teď už se nikdy, nikdy nedostanu z Prahy domů!) konečně dopotácela do ateliéru, čekalo mě velmi milé přivítání, i když jsem ze sebe nebyla schopna vyloudit ani jednoduché „Promiň, ztratila jsem se.” V tu chvíli jsem byla jen strašně ráda, že mě Káťa usadila na pohodlnej gaučík a vypadala, že se vůbec nezlobí. Seznámení s ateliérem z důvodu selhání mé orientace v prostoru tedy probíhalo velmi v poklusu. Stačila jsem být poučena o daylightech, (Poznámka do deníčku: Světla, kterýma se svítí, když fotíš a z venku nejde moc světla. Dodáš si denní světlo – daylight, chytrý, co? Proti všemu začátečnickému očekávání je nemusíš vůbec nijak připojovat k foťáku. Prostě strčíš do zásuvky, zapneš, nastavíš a svítěj. Neblikaj, když vyfotíš fotku. To jsou zas jiný.) bylo mi nabídnuto kafe, ukázány prostory, zjistila jsem, že mam spousty tlačítek na foťáku, který už teď dokonce umím použít a následně se Káťa odešla věnovat tomu, k čemu by se byla bývala dostala o půl hodiny dřív.

Mezitím stihla dorazit modelka, která, poučena mým téměř neúspěchem, už byla schopna najít správnou budovu a dostat se dovnitř. Měla jsem tu zarezervované dvě hodiny, což mi úplně původně přišlo tak akorát a za což jsem si ze začátku focení nadávala, protože ze dvou hodin byla najednou hodina a půl (všichni víme proč) a to už mi přišlo trochu málo. Naštěstí po nás v ateliéru nikdo nebyl, takže jsme si to mohly trošku protáhnout a dostaly se na celkový čas dvě hodiny a kousek. Což bylo teda taky dost málo ze spousty důvodů.
Jedním důvodem bylo světlo. Když fotíte venku, můžete modelku šoupnout maximálně tak do stínu, když se vám zdá, že do ní sluníčko pere zbytečně moc. Nebo ji naopak posunete do sluníčka. Anebo je zataženo a máte po ftákách. Každopádně vevnitř je to úplně jiný.

Cítíte se pomalu jako Hélios, když si můžete dělat se světlem, co se vám zlíbí. Takže si nějak posadíte modelku, nasvítíte si ji, vyfotíte fotku, zjistíte, že se vám ta póza nelíbí a přesunete modelku. Tím pádem můžete znovu přesunout světla. A znovu. A znovu. Ale výhoda je v tom, že jakmile už získáte cvik, jak pro pózy, tak pro světlo, tak vám ta světla opravdu pomáhají. V ateliéru, ve vybaveném pokoji, jsou tři. Dvě slabší, které nedělají tak ostré stíny a dá se s nimi pohrát třeba tak, že při správným nastavení zmizí všechny kruhy pod očima. A jedno větší, silnější, které už dělá stíny ostřejší a musíte dávat bacha, jak si nastavíte modelku. Já jsem používala silnější daylight na fotky víc z dálky, určitě uhádnete důvod – správně, dál dosvítí, takže vám neleze zas tak moc do záběru. Ty slabší dva jsem pak používala na fotky víc zblízka. A dost se mi líbilo jejich měkoučký světlo.

Dalším důvodem bylo spoustu možností, které byť jen ta jedna místnost skýtá. Nejprve jsme musely samozřejmě vyzkoušet postel, protože je děsně krásná a má nebesa a obě bychom takovou postel potřebovaly domů. Fotily jsme boudoir, jak s oblečením, které si přivezla modelka, tak s oblečením, které je na půjčení v ateliéru a kterému bych se ještě chtěla věnovat v nějakém z dalších článků.
Pak jsme nutně musely vyzkoušet ateliérovou houpačku, které jsme dle mého věnovaly děsně málo času, protože mít houpačku v ateliéru je fakt boží a, stejně jako postel s nebesy, tu bych taky nutně potřebovala domů. V ateliéru k ní jsou ještě dva druhy kytiček, z nichž jsme tentokrát tedy nevyužily ani jedny, ale zato se na ně můžete těšit v některém z příštích focení.

Jelikož nás tlačil čas – já i modelka jsme měly domluvené odvozy z velkoměsta zpátky do lesů, ani jsme nestihly prosmejčit každý kout foto ateliéru a už jsme zas pelášily na tramvaj. Příště to snad zas bude o něco lepší. (Poznámka do deníčku: Zarezervovat víc hodin. A případně zajistit odvozu místo na přespání, kdyby se to náááhodou protáhlo.) Nuže, pokochejte se fotkama a kdybyste měli nějakou připomínku, nebo třeba chtěli, abych v ateliéru něco vyzkoušela, nebojte se napsat do komentáře.

Tags: , , , ,

Rubrika:

Autor článku: Kateřina Janečková

Čtěte dál...

nejsou